Sociálnědemokratická strana Německa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Sociálnědemokratická strana Německa
Sozialdemokratische Partei Deutschlands
Zkratka SPD
Datum založení 23. května 1863 ( ADAV)
7. srpna 1869 (SDAP)
Předsedkyně Andrea Nahlesová
Sídlo Willy-Brandt -Haus
D-10911 Berlín
Ideologie sociální demokracie[1]
pro-evropanismus
Politická pozice středolevice
Mezinárodní org. Progresivní aliance
Evropská strana Strana evropských socialistů
Politická skupina EP Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů
Počet členů 502 062 (Do konce roku 2010)
Barvy Červená
Volební výsledek 27,3 % (EP 2014)
Zisk mandátů ve volbách
Německý spolkový sněm:
153 / 709
Zemský sněm:
601 / 1857
Evropský parlament:
27 / 96
Oficiální web

www.spd.de

Vlajka strany
Vlajka Sociálnědemokratické strany Německa

Sozialdemokratische Partei Deutschlands (SPD) (česky: Sociálnědemokratická strana Německa) je nejstarší a nejpočetnější politická stranaNěmecku a jedna z nejstarších až do současnosti existujících stran na světě. Ačkoliv má strana své kořeny v dělnickém hnutí (je například členem Socialistické internacionály), mění se zejména od doby své účasti na západoněmeckých vládách ve stranu liberálně středolevé orientace. SPD má i svou organizaci pro mladé - členové mladší 35 let jsou organizováni jako Jusos (Mladí socialisté v SPD, německy Jungsozialisten in der SPD).

V únoru 2018 odstoupil Martin Schulz po ročním neúspěšném působení z funkce předsedy SPD. Na přechodnou dobu byl jako předseda strany určen primátor Hamburku Olaf Scholz. Na následném mimořádném sjezdu strany 22. dubna 2018 byla její novou předsedkyní zvolena Andrea Nahlesová, zároveň působící v čele poslaneckého klubu v Bundestagu.

Historie

Do vzniku republiky (1863-1919)

Strana za datum svého založení považuje 23. květen 1863, kdy byl v Eisenachu založen Ferdinandem Lassallem liberálnědemokratický Sněm německých dělnických spolků. V roce 1869 pak byl Augustem Bebelem přetvořen na Sociálnědemokratickou dělnickou stranu. Tzv. protisocialistickými zákony Otto von Bismarcka z roku 1878 byly socialisté zakázáni, především kvůli jejich prorevolučním a protimonarchistickým názorům. V roce 1890 byla však strana opět povolena a změnila své jméno na SPD.

V reakci na vyloučení z politického spektra byl nový Erfurtský program SPD z roku 1891 mnohem radikálnější než původní Gothajský program z roku 1875. Na přelomu století v SPD zuřil ideový boj mezi orthodoxním marxismem (Karl Kautsky a Rosa Luxemburgová) a revizionismem (Eduard Bernstein, Friedrich Ebert a Philipp Scheidemann). V roce 1903 byli sice revizionisté poraženi, ale jejich pozice stále sílila.

Síla socialistů postupně narůstala a v roce 1912 se stali nejsilnější stranou v parlamentu. Přesto však neměli žádný podíl na vládě. Jako jedna z nejsilnějších stran musela SPD převzít díl odpovědnosti za financování válečného úsilí Německa. To se stalo novým dělícím kritériem, když i někteří bývalí revizionisté (Bernstein) byli pacifisty. To vedlo k rozkolu v SPD, v jehož důsledku 4. dubna 1917 založila skupina vyloučených členů Nezávislou sociálně demokratickou stranu Německa (Unabhängige Sozialdemokratische Partei Deutschlands, USPD), jejíž předsedou se stal Hugo Hasse.

August Bebel (1863)
Ferdinand Lassalle (1860)
Spolkový kancléř Willy Brandt po svém odstoupení (1980)
Současný spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier

Výmarská republika (1919-1933)

Po vzniku republiky se radikálnější část nezávislých sociálních demokratů oddělila od USPD a založila Komunistickou stranu Německa (Kommunistische Partei Deutschlands, KPD), která se později stala největším protivníkem sociálních demokratů. Během let 1919-20 však zůstala hlavním oponentem SPD stále významnější USPD, která získala na úkor SPD 750 000 členů a srovnatelný volební výsledek. Během roku 1920 proběhla v USPD debata o vztahu ke Kominterně. V důsledku toho se od USPD oddělilo levé křídlo vedené Ernstem Thälmannem, které se sloučilo s KPD, a vznikla tak Sjednocená komunistická strana Německa (Vereinigte Kommunistische Partei Deutschlands, VKPD), z níž se později stala masová KPD. Většina ze zbývajících členů USPD se 24. září 1922 sloučila s SPD, dali tak vzniknout VSPD (Vereinigte Sozialdemokratische Partei Deutschlands, Sjednocená sociálnědemokratická strana Německa). Zatímco SPD byla součástí tzv. výmarské koalice podporující republikánské zřízení, komunisté se stavěli proti novému režimu.

Nacistické období (1933-1945)

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byla strana v dubnu 1933 rozpuštěna. Její představitelé byli vězněni v koncentračních táborech. Část členů SPD bojovala ve španělské občanské válce.

Poválečné období od roku 1945

Strana byla v roce 1945 obnovena ve všech okupačních zónách Německa. V sovětské zóně však byla pod nátlakem sloučena s Komunistickou stranou Německa (KPD) a z toho vzniklá Sjednocená socialistická strana Německa (SED) vládla v NDR pod sovětským vlivem až do roku 1989.

V Západním Německu byla SPD dlouhá léta v opozici. V roce 1966 vstoupila s CDU a CSU do tzv. velké koalice. Ačkoliv nevyhrála volby, vytvořila v roce 1969 koalici s FDP a její předseda Willy Brandt se stal spolkovým kancléřem. Roku 1972 (poprvé od roku 1949) vyhrála volby a vládla až do roku 1982 v koalici s liberály. Po Brandtově odstoupení v roce 1974 se stal Helmut Schmidt druhým poválečným kancléřem z řad SPD. O tento úřad přišel v roce 1982, když FDP pod vedením ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera změnila strany a dopomohla Helmutu Kohlovi k vedení vlády.

Znovu k moci se SPD na sedm let dostala až v roce 1998, v koalici se Zelenými se svým předsedou Gerhardem Schröderem jako kancléřem. Schröder ztratil tento úřad po těsné porážce v předčasných volbách v roce 2005 ve prospěch současné kancléřky Angely Merkelové. V letech 2005-2009 byla SPD zastoupena ve spolkové vládě ve velké koalici s CDU/CSU. Po volbách v roce 2009 přešla do opozice kvůli vítězství CDU/CSU a FDP. Nová příležitost pro účast na vládě se pro SPD naskytla po volbách v roce 2013, když se FDP nedostala do Spolkového sněmu. Ve třetí vládě Angely Merkelové obdržel tehdejší předseda SPD Sigmar Gabriel křeslo ministra hospodářství. Frank-Walter Steinmeier se stal nejprve ministrem zahraničí, začátkem roku 2017 spolkovým prezidentem.

Andrea Nahlesová, předsedkyně SPD po sjezdu strany v dubnu 2018

Volby do Německého spolkového sněmu 2017

Ve volbách do Německého spolkového sněmu, jež se konaly dne 24. září 2017, se SPD, tehdy pod vedením předsedy Martina Schulze, umístila s neuspokojivým ziskem 20,5 % odevzdaných hlasů na druhém místě za CDU/CSU.[2] Strana získala pouze 153 poslaneckých mandátů, podstatně méně než ve volbách v roce 2013.[3]

Po volbách 2017 se SPD nejprve rozhodla odejít do opozice a nezúčastnit se jednání o nové vládní koalici s CDU/CSU. Na některých postech ve vedení strany byly brzy po parlamentních volbách provedeny personální změny. Mimo jiné byla do důležité funkce předsedkyně poslaneckého klubu ve Spolkovém sněmu a posléze 22. dubna 2018 také na post předsedkyně SPD zvolena Andrea Nahlesová. Ta byla až do svého zvolení předsedkyní poslaneckého klubu spolkovou ministryní práce a sociálních věcí; z tohoto úřadu poté odstoupila.

Po ztroskotání pokusu CDU/CSU o tzv. jamajskou koalici s FDP a Zelenými se však SPD rozhodla jinak, a sice přece jen pro tzv. „velkou koalici“ s křesťanskými stranami pod vedením úřadující kancléřky Angely Merkelové (Große Koalition, všeobecně zvaná Groko). Po dlouhém tzv. sondování o společném vládním programu dostalo vedení SPD od mimořádného sjezdu strany dne 21. ledna 2018 přes odpor více než 40 % delegátů, zvláště organizace Mladí socialisté pod vedením Kevina Kühnerta, svolení k vlastnímu jednání s CDU/CSU o programu, personálním obsazení ministerstev a dalších otázkách.

Situace SPD v roce 2018

V průzkumech volebních preferencí, konaných v průběhu roku 2018, poklesla SPD v celém Německu na zhruba 18 %, a později dokonce na 15 %, tedy na nejnižší stav ve své historii od roku 1945. Na podzim 2018 získala SPD v Bavorsku ve volbách do zemského sněmu pouze 9,8 % hlasů, ve volbách v Hesensku pak 19,8 %.

SPD součástí kabinetu Merkel IV

Dne 9. března 2018 oznámilo vedení SPD jména šesti osob, tří političek a tří politiků, které strana nominuje jako ministry ve čtvrté vládě Angely Merkelové (Kabinett Merkel IV). SPD pro sebe v jednáních s CDU/CSU získala velmi důležité ministerstvo financí; tento ústupek je považován za osobní neúspěch kancléřky Merkelové. Ministrem financí se stal Olaf Scholz, dosavadní primátor Hamburku. Poté, co dva potenciální kandidáti na post ministra zahraničí, Martin Schulz a Sigmar Gabriel, vypadli ze hry, se novým ministrem tohoto resortu stal Heiko Maas, dosavadní ministr spravedlnosti. Jeho resort převzala právnička a bývalá soudkyně Katarina Barley, která již byla členkou kabinetu Merkel III. Novými ministry a ministryněmi jsou Hubertus Heil, bývalý generální sekretář strany, jako ministr práce a sociálních věcí, Svenja Schulze jako ministryně životního prostředí a Franziska Giffey jako ministryně pro rodinu, seniory a mládež. Posledně jmenovaná žena je ve vrcholné politice zcela nová, má však politické zkušenosti jako starostka ve velmi problémové berlínské městské části Neukölln (330 000 obyvatel). Je zároveň jedinou osobou původem z bývalé Německé demokratické republiky, která je ministryní v celoněmecké vládě, nehledě na samotnou kancléřku Merkelovou.[4]

Současní významní politikové a političky SPD 2018

Politici SPD

Kancléři

Prezidenti

Volební výsledky

Podíl SPD ve druhém hlasování ve volbách do Spolkového sněmu v roce 2009

Volební výsledky od roku 1949

Rok Počet % Počet křesel Kandidát na kancléře
1949 29,2 % 131 Kurt Schumacher
1953 28,8 % 151 Erich Ollenhauer
1957 31,8 % 169 Erich Ollenhauer
1961 36,2 % 190 Willy Brandt
1965 39,3 % 202 Willy Brandt
1969 42,7 % 224 Willy Brandt
1972 45,8 % 230 Willy Brandt
1976 42,6 % 214 Helmut Schmidt
1980 42,9 % 218 Helmut Schmidt
1983 38,2 % 193 Hans-Jochen Vogel
1987 37,0 % 186 Johannes Rau
1990 33,5 % 239 Oskar Lafontaine
1994 36,4 % 252 Rudolf Scharping
1998 40,9 % 298 Gerhard Schröder
2002 38,5 % 251 Gerhard Schröder
2005 34,2 % 222 Gerhard Schröder
2009 23,0 % 146 Frank-Walter Steinmeier
2013 25,7 % 193 Peer Steinbrück
2017 20,5 % 153 Martin Schulz

Odkazy

Reference

  1. Strany a volby (Německy)
  2. VÖLLINGER, Veronika; KLORMANN, Sybille; GEIL, Karin. Bundestagswahl: Christian Lindner zum Fraktionsvorsitzenden gewählt. Die Zeit. 2017-09-25. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-24. ISSN 0044-2070. (německy) 
  3. Oslabená CDU/CSU obhájila prvenství, posílili pravicoví populisté. Konečné výsledky voleb v Německu. Aktuálně.cz. 2017-09-24. Dostupné online [cit. 2017-09-25]. (česky) 
  4. Kabinett vollzählig. Das sind die SPD-Minister für die neue Regierung. (Kabinet je úplný. To jsou ministři SPD pro novou vládu.) T-Online, http://www.t-online.de/nachrichten/deutschland/innenpolitik/id_83363172/groko-kabinett-das-sind-die-spd-minister-fuer-die-neue-regierung.html, 9. března 2018, 10:57 hod. (německy).

Literatura

  • SOBĚHART, Radek. „Generation Godesberg“: Der Weg der SPD zur Volkspartei in den 60er Jahren. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 469-475. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 

Externí odkazy